Svět na kolenou

Takový pocit alespoň vzbuzuje současné dění kolem soptící hory Eyjafjallajökull. Kvůli mraku sopečného popela, který se rozprostřel nad velkou částí Evropy a Atlantického oceánu bylo zrušeno téměř 100 000 letů.

Vázne prý přeprava lidí i zboží. Pravda, v neděli jsem procházel pražským Hlavním nádražím a zahlédl skutečně dlouhou frontu lidí čekajících na odbavení. Nicméně myslím, že je to pouze důsledek jakéhosi protlačování letecké přepravy. Prostým pohledem do jízdních a letových řádů lze zjistit, že cesta vlakem z Prahy do Vídně trvá zhruba 4,5 hodiny. Let kolem hodiny. Na letišti ale musíte být tak dvě hodiny před odletem. Letiště navíc bývá zpravidla daleko od centra města. Rázem se tedy dostáváme na stejný čas, či spíše ve prospěch vlaku. Nemluvě o tom, že na těchto krátkých vzdálenostech je vlak i celkově pohodlnější. Ke stejnému výsledku se dopracujeme i například při cestě do Berlína.

Já osobně dávám při vzdálenostech do 500 km přednost právě vlaku. Navíc si myslím, že pokud by evropské státy skutečně spojily své síly a vybudovaly evropskou vysokorychlostní železniční síť, byla by ta cesta vlakem ještě výhodnější. Lidé by si více zvykli cestovat vlaky, celkově by byla vlaková doprava plynulejší a nemuselo by ani docházet k současným problémům. Cestovat vlakem z Prahy do Londýna přes 70 hodin je skutečně nepředstavitelné. Tento systém samozřejmě nemůže fungovat v případě zaoceánské přepravy. Pak lze využít leda mnohem pomalejší loď.

Ona přeprava zboží zřejmě také nemusí být nutně ochromená. Znovu tu máme k využití vlaky. A to, co musí přes moře, se dá nalodit. Ne každá zásilka podléhá rychlé zkáze. Na druhou stranu čerstvé květiny z Keni nebo včera očesaná jablka v Argentině jsou skutečné zbytnosti. I tak jsem dnes ráno koupil hroznové víno původem z Indie.

S tím světem sraženým na kolena to asi nebude zase tak horké.